Úvaha
Proč jsem neadoptovala dítě v Africe?
A proč nezachraňuji deštné pralesy?
My lidé si toužíme pomáhat, je to naše přirozenost. V dnešní době je
snadné pomáhat i na druhém konci světa. Jenže...
Když jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem
unesená tou vznešenou myšlenkou. Jak nádherné. Dokud mi nevyprávěl,
že se rozvedl s manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas.
Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky.
Pak ho čekal ášram v Indii, aby našel vnitřní klid a pak možná domů,
i když - jak řekl - ta vidina ho moc nelákala.
Zůstala jsem jako opařená a vzpomněla si na Amazonii a na Indiána v
pouliční restauraci, který se mě ptal, co tam dělám. Řekla jsem mu,
že jedu do pralesa. Udiveně vzhlédl od misky fazolí a zeptal se: "Vy
u vás nemáte lesy?!"
Tak to bolelo!
A pak jsem se vrátila domů. Vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů
pod barák k silnici ty poházené petflašky. Seděla jsem tam na hromadě
odpadu a jen vnímala to, co mi starý Indián předal.
Jak jsem já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila
doma?
Jaký smysl dávalo létat na druhý konec světa a zachraňovat prales,
když prales umírá kvůli tomu, že všechno,co dělám je závislé na ropě,
kterou odtamtud chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla nadšeně
přiletět a držet transparent : Zachraňte prales !?!
Jak jsem mohla pomoci dítěti v Africe, když jsem neuměla naučit svoje
vlastní děti, aby si po sobě uklidily?!
Jaký smysl dávalo někam jezdit a ukazovat druhým řešení jejich
problémů, když to znamenalo obírat je o jejich zodpovědnost za
vlastní chyby? Obírat je o sílu najít vlastní řešení? A tím
prohlubovat jejich závislost na mně!?
Bylo to stejné jako s dětmi. Nemohla jsem je naučit chodit. Musely x
krát spadnout na zadek. Čím déle jsem je držela za ruku, tím později
začaly sami chodit. Mohla jsem tam jen být a povzbudit je, že to
zvládnou a naučí se to. Sami. Jako se Ella naučila hrát sama na piáno
a Zak postavil svůj první domek z cihel na hromadě hlíny. Jeho chyby
ho naučily, co udělat příště líp!
Nemohla jsem zachránit Afriku, ani prales, ale mohla jsem začít u
sebe.
Chodit víc pěšky.
Přestat si foukat zbytečně vlasy.
Přestat kupovat hloupé marketingové produkty zaručeně vita a raw z
druhého konce světa a místo toho jít k zelináři na náměstí.
Mohla jsem toho změnit tolik !!
Každý den. 365 dní v roce...to není málo!
A když to udělá každý z nás? Nebude koho zachraňovat !!
Africké děti nebudou hladovět, protože jejich rodiče otročí ve
zlatých dolech do mého iPhone.
Prales nebude umírat, protože nebude potřeba tolik ropy.
Mám pokračovat ?
A já si nebudu kupovat své svědomí charitou a lítat na drahé
semináře, abych chlastala panáky z pupku Deepaka Chopry, ale budu
dělat to, co dává smysl. Zodpovědně se starat o mír u sebe doma. Učit
děti na řece Orlici, že když mám jen malou loď, nevezmu si nic navíc,
nejlepší lekce skromnosti, kterou znám.
Když jsem já spokojená, je takový i můj svět. Potřebuji tak málo!
Svou rodinu a kus chleba, čistou vodu a jedno jablíčko. Jako na vodě.
To, co bylo nejcennější byl smích mých dětí, které pozorovaly říčního
raka a cestou sbíraly odpadky po lidech, kteří jezdí do daleké Indie,
okázale pomáhají světu, ale doma si neuklidí.
Ano, i my tu máme lesy!
A jak o ně pečujeme, to vidíme každý den. Nijak.
Pohltila nás pýcha a ovládl parazit chamtivosti. Touha mít a dobýt!
Ty nejvyšší hory, ty nejhlubší oceány.
Ale uvnitř jsme neskutečně chudí.
Pomozme nejdřív sobě.
Uzdravme sebe a svou rodinu. V ní to všechno začíná i končí.
Pak naše děti nebudou muset hledat smysl života na pláži v Goa, ale
budou si vážit rozkvetlé louky za domem.
Hloupý Honza šel do světa, aby se pak vrátil domů.
A já?
Sázím stromy v tichosti a pokoře. Uklízím "naši" studánku v údolí.
A vím, kde je moje místo.
Doma v lese.
- paní, která se nepodepsala -
