Chlum
Podrobnosti tragické havárie, kterou ze vzduchu sledovali Sgt Taiber spolu se Sgt Bufkou popsal jeden z přímých účastníků, dnes generálmajor let. v. v. Vladimír Nedvěd, MBE, DFC, ve svém dopise, který před nějakými deseti lety zaslal starostovi obce Chlum u Letovic panu Oskaru Honzákovi, odkud pocházel zadní střelec osádky, pplk. let. in memoriam Jaromír Toul:
„Milý pane starosto,
Velmi rád Vám a Vaší obci vyhovím napsati několik slov o poručíkovi let. Jaromíru Toulovi, se kterým jsem společně sloužil a bojoval za svobodu našeho lidu doma v ČSR
16. prosince 1940 jsme v 18.00 odstartovali z East Wretham ve Wellingtonu KX * G, sériového čísla T2577.4) Cíl byl Mannheim. Osádku tvořili první pilot/kapitán Jan Křivda, druhý pilot Josef Pavelka, navigátor Vladimír Nedvěd, telegrafista Josef Doubrava, přední střelec Jiří Janoušek a zadní střelec Jaromír Toul.
Start s plnými nádržemi benzínu a nákladem pum byl normální, letadlo stoupalo do 30 metrů, ale dále ne. Rychlost dosáhla 95 knotů, tj. asi 170 km/h, pak však začala pomalu klesat na 85-80 i méně. Seděl jsem u svého navigačního stolku s rychloměrem a výškoměrem před sebou. Když rychlost začala pomalu klesat pod 80 kts., řekl jsem si, jak je možné, že se ještě držíme ve vzduchu? Rychle jsem vstal od navigačního stolku a šel do zadní části letadla - trup byl velmi prostorný - uprostřed letadla nahoře byla astrokopule, z níž bylo vidět na všechny strany kolem a též se z ní zaměřoval sextant pro astronavigaci. Viděl jsem jasně, že oba motory, které stále běžely „na plno", byly úplně rozžhavené. Vrcholky některých stromů byly již výše než naše letadlo a také jsem jasně viděl před námi světla přistávací dráhy našeho letiště asi 1,5 km daleko. Pilot Křivda se snažil mírnou zatáčkou vrátit na dráhu a přistát. Byli jsme asi jen 1 km od prahu dráhy, když levá polovina křídla zachytila o strom, stroj se stočil doleva, vrazil do země a hned začal hořet. Všechno bylo nesmírně rozžhavené...
Krátce na to se mi podařilo otevřít astrokopuli a vyskočit vpravo na křídlo, levý motor a část trupu již byly v plamenech. Když jsem konečně stál na pevné zemi, uviděl jsem pod pravým motorem četaře Josefa Pavelku. Hned jsem ho odtáhl asi 50 metrů od letadla a tam ho schoval do bezpečí příkopu. Cestou zpět k letadlu jsem potkal Josefa Doubravu, který nebyl poraněn a odpočíval v blízkém lesíku. Letadlo již bylo mezitím přední částí celé v plamenech, které šlehaly až do výšky 20 metrů. I kov hořel, žár byl prostě nepředstavitelný. Munice v přední věži začala horkem vybuchovat. Když jsem přišel k zadní věži, dvířka byla zavřená. Otevřel jsem je a našel Jardu Toula v bezvědomí či šoku. Hned jsem ho vzbudil a řekl: „Jardo, letadlo hoří, musíš rychle ven." On se však chudák nemohl zvednout, jelikož měl nohy zaklíněné pod sedačkou, která mu je při nárazu přimáčkla. Pumy začaly vybuchovat asi čtyři metry od nás a plameny se šířily k nám. Jarda mne prosil: „Vláďo, prosím neopouštěj mne!" Řekl jsem mu: „Jardo, neboj se já s Tebou zůstanu." (Když tato slova znovu píšu, tak mi tečou slzy z očí... to rozhodnutí a ta situace je prostě neuvěřitelná... vím, že jedině Bůh mi dal tuto odvahu, sílu a ochranu...) Marně jsem se snažil Jardu vytáhnout ze střelecké věže. Byl tam uvězněn a nebylo v mých lidských silách ho vysvobodit. Plameny se blížily a další pumy vybuchovaly.
Zatímco se toto drama odehrávalo, záchranná služba z letiště čekala v bezpečné vzdálenosti, až vybuchne všech šest pum, každá se 120 kg dynamitu a přestane střílet munice do kulometů. Jarda a já jsme však byli uprostřed toho všeho. Stále při plném vědomí a celkem nezraněn (mimo přiskřípnuté nohy pod sedačkou) mi řekl: „V kapse kombinézy mám revolver, vytáhni ho a zastřel mne." - nechtěl prostě uhořet za živa, toho jsme se my letci vždy báli. Nastal moment rozhodování: co mám dělat? Kamaráda, kterého chci zachránit, mám zastřelit - já?
Osud to rozhodl sám, když vybuchla poslední a nejbližší 250lb puma. Tlaková vlna mne odhodila asi pět metrů vzduchem a přistál jsem na všech čtyřech. Zázrakem božím stále nezraněn - věděl jsem ale, že fyzicky je nemožné, abych dostal Toula z letadla a rozhodl jsem se ke stroji již nevrátit.
Jakmile skončily všechny výbuchy, přišli záchranáři k letadlu, uhasili oheň, a když asi 20 mužů nadzvedlo zadní část Wellingtonu - Jaromíra z věže vytáhli. Výbuchem poslední pumy, která mne odhodila stranou, musel Jarda čelem narazit na zadní část kulometů a utržil smrtelné zranění. Cestou ambulancí do nemocnice s Pavelkou a Doubravou zemřel a tím skončily všechny jeho útrapy. Pavelka byl v nemocnici 18 měsíců, než ho dali zase „dohromady". Z naší osádky zahynuli též Jan Křivda a Jiří Janoušek. Jarda, jako všichni ostatní u 311. perutě, byl můj dobrý kamarád - Čest jeho památce.
To byla prostě válka a boj za svobodu národa Československého - ne Česko-Slovenského!
Jako všichni ostatní, čekali jsme dalších 44 let na rehabilitaci a konečné uznání naším národem a vládou za to co jsme my a Jarda Toul pro ně udělali. Oběti, které naši mladí chlapci dali našemu lidu, jsou NENAHRADITELNÉ!
Loučím se s vámi všemi, srdečně váš Vláďa Nedvěd."
http://www.uherskybrod.cz/zpravy/Vzpominka-na-valecneho-letce